Na úpatí hory Michiru (na níž pokračovala stavba kříže) leží zbídačelá čtvrť jménem Chilomoni. Tvoří ji shluk domků podél cesty vinoucí se k Blantyre a lemované prodavači ovoce, holiči, automechaniky a tisíci dalších drobných podnikatelů, kteří vnucují své služby z maličkých stánků. Domky této čtvrti stoupají i po svahu a poskytují přístřeší stále se rozrůstajícímu obyvatelstvu. A uprostřed této osady stojí velký farní kostel a škola.

Dvě hodiny cesty na sever, na planině vedle řeky Shire a ve srážkovém stínu horských hřebenů leží odlehlá oblast Chipini, do níž se dá dostat jedině po dlouhé, hrbolaté a prašné cestě. Shluk několika vesniček s domky slepenými z bláta a zakrytými doškovou střechou obklopovala políčka s kukuřicí, které se většinou příliš nedařilo. Uprostřed mezi vesnicemi stála klinika, kterou provozovaly řeholní sestry, misionářky-zdravotnice Panny Marie, s nimiž jsme už dřív spolupracovali při zajištění nouzových dodávek potravin během hladomoru.

Tato dvě osídlení se nabízela jako vhodná místa pro rozběh Mary’s Meals. Gay znala v Chilomoni několik lidí, se kterými se seznámila při stavbě kříže nebo během doby, kdy pro dívky z Craig Lodge pronajala na několik týdnů v této čtvrti menší domek. Čas, který tady děvčata strávila, nám umožnil více porozumět tomu, jak těžký je osud sirotků v tomto místě. Dívky zároveň sestavily seznam těch, kdo jsou nejpotřebnější. Gay se dávala s těmito lidmi do řeči, aby porozuměla situaci, v níž žijí, a mohla jim naši myšlenku představit. Všichni zatoužili po tom, aby u nich Mary’s Meals fungovalo. A tak s místními úřady začala plánovat, jak projekt zavést v malé základní škole vedle farního kostela. Už zakrátko postavili jednoduchou kuchyňku a skladiště, aby byli připraveni, až naše iniciativa začne.

Od samého počátku jsme byli přesvědčeni, že Mary’s Meals může fungovat efektivně a dlouhodobě jen tehdy, pokud si ho “přivlastní” místní komunita. Uvědomovali jsme si, že vybraná škola musí tomuto projektu věřit a podporovat ho přinejmenším stejně jako my. Chtěli jsme se za každou cenu vyhnout chybě, že bychom lidem vnucovali svůj nápad, naopak jsme zamýšleli podporovat jejich. K tomu ale bylo třeba vybudovat skutečné a na respektu postavené partnerství, v němž bude místní společenství dávat k zajištění každodenního jídla pro své děti to, co dát může, a my zajistíme potraviny a další nezbytnou pomoc, kterou si škola dovolit nemůže. Konkrétně to znamenalo, že projekt bude záviset na místních dobrovolnících, kteří se musí zavázat k tomu, že budou organizovat každodenní vaření a podávání jídla.

Rozhodli jsme se zajistit, aby tento projekt nebyl vnímán jako další humanitární pomoc v boji s hladem, ale jako specifický zásah, který se opírá o místní společenství, zaměřuje se na školou povinné děti a vždycky zůstává propojen s jejich vzděláním. V Chilomoni se ukázalo, že nejvhodnějším místním orgánem pro takovou práci bude spolek učitelů, rodičů a přátel školy. Po několika setkáních, na kterých členové spolku projevili dostatečně velkou touhu po spuštění tohoto projektu a nadšení se mu věnovat, se vedení uvolilo převzít odpovědnost za sestavení soupisu rodičů a prarodičů, kteří by se střídali. Každý z nich by věnoval vždy jednou za čas dopoledne, aby jídlo připravil.

Druhou podmínkou, kterou jsme vnímali jako velice důležitou, bylo, aby podávané jídlo pocházelo, pokud je to jen trochu možné, z místní produkce, a ne z dovozu. Chtěli jsme tak co nejvíc podporovat ekonomiku dané země a místní farmáře. Děti v Malawi si nesmírně oblíbily obilnou kaši jménem Likuni phala (“Likuni” je jméno místa, kde tento pokrm pro děti ve vývinu před řadou let pečlivě sestavily jisté řeholní sestry, a “phala” znamená prostě “kaše”). Skládá se z kukuřice, sóji a cukru a je obohacena o vitamíny a minerály. Právě toto jídlo si malawské děti a jejich rodiny vybraly. Gay věděla o společnosti, která Likuni phala vyrábí tak, že od drobných farmářů po celé zemi nakupuje suroviny a zpracovává je do směsi. Tu pak stačí před podáváním jen povařit v horké vodě. Bez váhání jsme se rozhodli, že budeme nakupovat a podávat tuto variantu jídla. Všechny suroviny – s výjimkou dodávaných vitamínů, které se dovážely z Jihoafrické republiky – se pěstovaly v Malawi a výsledný produkt byl kdykoli připraven k použití, snadno se převážel a snadno také vařil. A celé to bylo úžasně levné!

Během ledna 2003 se v Chilomoni uvařilo a podávalo první Mary’s Meals. A ve stejném týdnu se tatáž akce poprvé uskutečnila také v těch vzdálených a vyhladovělých vesnicích v oblasti Chipini. Úchvatné sestry, misionářky-zdravotnice Panny Marie, tam zorganizovaly školní výživový program, postavený na naprosto stejných základech: místní dobrovolníci připravují Likuni phala pro sedm menších základních 135 škol. Míra dětské podvýživy tam stoupala do mimořádně vysokých čísel a mnoho dětí kvůli hladu a chudobě do školy ani nechodilo. A tak Mary’s Meals začalo fungovat souběžně jak ve velkoměstském, tak ve vesnickém prostředí.

kaše První návštěvu v Chipini po zahájení Mary’s Meals jsem nicméně vykonal až v době dalšího hladomoru, protože v roce 2003 se tu nedostatek jídla projevoval hůř než kdekoli jinde. V základní škole Chinyazi se vychrtlé děti tiše řadily do fronty, aby dostaly svůj příděl Mary’s Meals. Až příliš tiše. Mnohé z nich prošly kolem mě, bělocha s foťákem na krku, jako bych tam ani nebyl – bez obvyklého smíchu a přetlačování se, kdo bude v záběru. Bylo už poledne a ony se nejvíc zajímaly o to, aby se poprvé toho dne najedly. Skupinky dětí se rozsadily do prachu a každé mlčky jedlo svou kaši. Většina už ten den žádné další jídlo nedostane. Nedaleko školy jsem před hliněnou chatrčí uviděl sedět jednu gogo (“babičku”) s nejmladším vnoučetem a vydal jsem se ji navštívit. Svěřila se mi, že její dcera, matka dětí, zemřela a ona že se teď o malé stará sama. Zoufalým hlasem si také postěžovala, že široko daleko už není žádná kukuřice, kterou by si mohla dovolit koupit. Později se ze školy vrátila dvě starší vnoučata, Allieta a Kondwande, s ušmudlanými sešity a prázdnými hrnky v rukou (do hrnků dostávali porci Mary’s Meals). Měli teď víc energie. Když mě uviděli u sebe doma, začali se smát a babičce pyšně ukazovali, co dělali ve škole. Říkali, že je to poprvé, co můžou chodit do školy, a to právě díky dennímu přídělu kaše.

Už za pár měsíců se projevilo hned několik skutečností. Především bylo jasně vidět, že Mary’s Meals není jen nějaký hezký nápad, ale něco, co skutečně bude fungovat. Školy nám začaly hlásit, že po zavedení každodenního jídla začaly děti, které do té doby kvůli nemoci a hladu byly ve škole jen 136 zřídkakdy, pravidelně docházet. Ve školách zároveň zaznamenali výrazné zvýšení počtu přihlášených nových žáků. Děti, které do školy nikdy nechodily, se tu ukázaly vůbec poprvé. Přiváděli je sem rodiče s vědomím, že jejich potomci teď každý den dostanou najíst, a oni, celí šťastní, se tak můžou vzdát jejich pomoci na poli nebo v domácnosti. Ukázalo se, že po Mary’s Meals je obrovská a naléhavá poptávka. Když se o něm dozvěděli v ostatních vesnicích, naléhali, abychom i je zařadili do programu. Velice rychle se ale projevilo, že přitažlivost těchto jídel je tak silná, až to může vyvolávat problémy. Když jsme na začátku chtěli, aby podávané jídlo pravidelně přivádělo děti do školy, nenapadlo nás, že bude tak lákavé, že kvůli němu začnou žáci odcházet ze sousedních škol a hlásit se tam, kde se jídlo podává, byť by to znamenalo ujít každý den i několik kilometrů navíc. Tohle stěhování žáků jsme nezamýšleli a o to těžší teď pro nás bylo odmítat žádosti z těch vesnic, odkud žáci přecházeli na jiné školy.

Ještě odhodlaněji jsme se proto začali soustředit na shánění peněz a šíření povědomí o Mary’s Meals. Zdálo se, že jsme vytvořili model, který šlo snadno napodobit a který přitom mohl zachránit a změnit životy, a proměňovat tak budoucnost nejchudších zemí. Chtěli jsme, aby se o tom celý svět dozvěděl! S ohledem na naše nízkorozpočtové financování, opírající se o činnost dobrovolníků, a na to, že se informace o nás šířily především ústně, jsme si uvědomovali, že se to nestane přes noc. Už od začátku jsme ale vnímali, že informace o Mary’s Meals probouzí v lidech nebývalou touhu nás podpořit. Moc rád jsem využíval příležitosti, abych lidem objasnil naši myšlenku a to, jak funguje. Tváře posluchačů se obvykle rozzářily pochopením, že něco tak prostého jako každodenní jídlo ve škole může vyřešit okamžitou potřebu hladového dítěte a zároveň pomáhat v boji s hlubší příčinou – chudobou. Lidem se takové prosté řešení hned zalíbilo. A jejich nadšení ještě vzrostlo, když zjistili, že krmit jedno dítě po celý školní rok stojí jen pět liber (asi 150 Kč)! Několik lidí jsme pochopitelně museli přesvědčit, že to je opravdu konečná cena, a s radostí jsme jim to vysvětlili. Tím, že naprostou většinu práce odváděli neplacení dobrovolníci, a tím, že suroviny, které jsme nakupovali ve velkém, pocházely od místních pěstitelů a byly nebývale levné, jsme dosáhli nízkých nákladů. V té době mě už představa veřejného vystupování neděsila – zvlášť když jsem mluvil o Mary’s Meals. Žádné publikum mi nikdy nepřipadalo příliš velké, ani příliš malé a byl jsem vděčný za každou možnost předat lidem tuto radostnou zprávu. Zaznamenal jsem přitom, že příběh o vzniku Mary’s Meals obvykle vyvolává na tvářích úsměv a kromě bezprostředních finančních darů nadchne pro toto poslání mnoho lidí. Záhy se mezi podporovatele zařadí i jejich přátelé a tak se věc šíří dál. Naše databáze se rozrůstala rychleji než kdy jindy a s ní stoupaly i naše příjmy.

Třebaže jsme ani teď nedokázali okamžitě říct ano celé spoustě těch, kdo nás o Mary’s Meals žádali, těšilo nás, že můžeme plánovat rozšíření této služby. Jelikož do škol s Mary’s Meals přecházely děti odjinud, rozhodli jsme se pokrýt vždy širší oblast a ke školám, kde už program fungoval, přidávat i ty v jejich okolí. Kdybychom si tuto potřebu uvědomovali dřív, nejspíš bychom Mary’s Meals zpočátku nerozbíhali na dvou různých místech najednou, i když je pravda, že v mnoha ohledech bylo dobré začít se dvěma školami – jednou na okraji největšího města v Malawi a druhou v zapadlých vesnicích. Mohl jsem tak od začátku poznávat dvě velice odlišná prostředí, velkoměstské i venkovské. S rozšířením do dalších škol jsme postupně všechny procesy a celý 138 model vylepšovali. Prvním krokem na každé nově zapojené škole bylo setkat se s místními lidmi a s vedením školy a tak se přesvědčit, že chtějí a jsou odhodláni převzít odpovědnost za každodenní práci. Pak jsme se v sousedství školy pustili do stavby kuchyně a skladiště, které jsme lidem darovali pro vlastní využití. V době, kdy se nevařilo, mohla část budovy sloužit jako malé komunitní centrum anebo – hlavně v období dešťů během odpoledne – jako další třída. Postupem času jsme přišli na to, jak můžou místní lidé přispět i k budování těchto staveb. Ve většině vesnic si vyráběli vlastní nepálené cihly, proto jsme tento materiál přestali nakupovat od dodavatelů a požádali vždy místní komunitu, aby nám je darovala. Zároveň jsme začali vybízet muže, aby přišli pomáhat kvalifikovaným dělníkům, a tak se snížily náklady a stavba se urychlila. Vzhledem k tomu, že většinu dobrovolných kuchařů pak tvořily matky a babičky, to byl dobrý způsob, jak do věci víc zapojit také muže.

Během první, přípravné fáze jsme se spoléhali především na rady významného malawského podnikatele jménem Peter Nkata. Dobře se znal s Russellovými: s Davidem přes Rotary Club a s Gay díky církvi. V době našeho seznámení spolupracoval ve volném čase se sestrou Liliou, filipínskou řeholnicí, která provozovala centra U6 pro maličké sirotky v Blantyre a hodně nás toho naučila. David mě s Peterem seznámil v začátcích Mary’s Meals, protože věděl, že Peter zoufale hledá zdroje, z nichž by se dala centra pro sirotky financovat. Při večeři, kterou doma připravila Gay, mi Peter vysvětlil, že počet dětí předškolního věku, které se ocitnou v beznadějné situaci, rychle roste. Sirotků přibývá a mnozí z nich nyní žili v “dětských domácnostech” bez dospělého. Pro takové děti představovala denní centra rozdíl mezi životem a smrtí, bylo to místo, kde měly každý den zaručené jídlo. Věděli jsme, že právě toto období je pro vývoj dítěte klíčové, a že pokud během něj dojde k zakrnění vyvolanému podvýživou, nedá se to později už zvrátit. Vzpomínal jsem na své loňské návštěvy v těchto centrech se sestrou Liliou a na to, jak nesmírně mě dojal způsob, jakým se děti představovaly. Peter mě proto nemusel dlouho přesvědčovat, abychom se ujali financování devatenácti center pro sirotky. Mary’s Meals tak skoro od samého začátku sytilo děti ve školách i v předškolních zařízeních. Ostatně princip byl takřka stejný: každodenní jídlo v místě vzdělání, jen děti byly o něco mladší.

Peter se svým místním přehledem a podnikatelským pohledem na věc začal být pro nás jako rádce nesmírně užitečný, a proto jsme ho už zanedlouho požádali, aby se stal ředitelem naší první národní pobočky. Potěšilo nás, když nabídku přijal. Hned se pustil do budování potřebné organizace: najímal lidi do týmu, zajišťoval kancelářské prostory, nastavoval pravidla procesů a procedur a uzavíral smlouvy s dodavateli. Zásadními členy rozrůstajícího se týmu byli kontroloři. Pravidelně, přinejmenším dvakrát týdně, měli každou školu navštěvovat a prověřovat, zda jsou potraviny hygienicky a bezpečně uchovávány a zda měsíční dodávky obsahují správné množství. V zemi tolika hladovějících lidí a všudypřítomné korupce byla ochrana potravin pro nás tou nejvyšší prioritou. Záhy jsme zjistili, že vedle našich kontrol funguje v modelu postaveném na místním společenství jeho stejně významná sebekontrolní povaha. Většinu dobrovolníků tvořily matky, které by se nemohly lehce smířit s tím, kdyby někdo chtěl zpronevěřit jídlo určené jejich vlastním dětem. Kontroloři během návštěv ve školách sbírali i data o přihlášených žácích, jejich docházce a studijních výsledcích a tak začali vytvářet korpus dokladů o tom, jaký má každodenní jídlo ve škole na žáky vliv.

K jejich povinnostem rovněž patřilo u ředitelů a u vedení spolku učitelů, rodičů a přátel školy prověřovat, jestli se do služby zapojuje dostatek dobrovolníků a jídlo tak může být připraveno včas. Rozhodli jsme se ale do řízení těchto ochotných lidí příliš nezasahovat. Dvakrát nebo třikrát jsme program zastavili, když se zjistilo, že se nezapojuje dost dobrovolníků. Pokaždé se do dvou týdnů objevili v naší kanceláři ti z místních, kteří na začátku souhlasili, že zajišťování obsluhy je jejich, a ne naše povinnost. Vysvětlili nám, že problém vyřešili – obvykle šlo o nějaké místní spory -, a slíbili, že program může standardně pokračovat, což se také pokaždé stalo. Takové problémy byly mimořádně vzácné. Tito dobrovolníci, sami často hladoví a svádějící každodenní boj o přežití, se svého úkolu ujímali se zápalem, který mě vedl k pokoře. Vstávali ještě před rozedněním, aby zapálili ohně, na kterých pak vařili kaši, a při míchání jídla v obrovských hrncích často zpívali. Byla mezi nimi i Teresa. Když jednou stála u velikého hrnce a míchala kaši, dal jsem se s ní do řeči.

“Situace tady je kritická. Jídlo, které děti dostávají, jim zachraňuje život,” pronesla vážným hlasem.

“Ale dělat tohle každý den musí být i tak pro vás velkou obětí. Jak to dokážete?” ptal jsem se.

“Víte, vždycky ráno, ještě než jdu sem, upeču koblihy a pošlu je na trh, aby je prodali. Z toho živím sebe a dceru – a taky děti své sestry. Takže pak klidně můžu chodit sem. Mám to tu ráda!” dodala celá rozzářená, jako by každodenní neplacená práce byla ta nejjednodušší a nejprostší věc na světě, i když se sama musela hodně snažit, aby uživila širší rodinu.

O několik let později jsme uskutečnili průzkum mezi desítkami tisíc dobrovolníků, kteří tehdy v Malawi připravovali a rozdávali Mary’s Meals. Chtěli jsme tak lépe porozumět jejich motivaci.

“Proč věnujete svůj čas dobrovolné činnosti?” zeptali jsme se přímo.

“Protože to máme v srdci!” odpověděla jedna žena. Svou dokonalou reakcí učinila zbytek výzkumu zbytečný a stala se mluvčí nás všech, kdo jsme do tohoto poslání byli zapojeni.

V roce 2005 jsme s nadšením navštěvovali školy, které z Mary’s Meals těžily. V základní škole Goleka nás tamní ředitel pan Sapuwa přivítal se širokým úsměvem na tváři a hned nás uvedl do své maličké pracovny. Na jeho škole v té době Mary’s Meals fungovalo už rok a on se nemohl dočkat, až nám sdělí, jaké jsou výsledky. Ukázal nám grafy zavěšené na zdi. “Počet žáků se u nás zvýšil z 1790 na 1926,” řekl, “a vláda nám poskytla tři nové učitele! Máme vysokou docházku, mnohem lepší než předtím. Ve všech okolních školách, kde žáci Mary’s Meals nedostávají, je míra absentérství pořád hrozná.”

Největší radost mu ale působila další statistika.

“Podle výsledků letošních zkoušek dostalo třiačtyřicet našich žáků nabídku vládního stipendia na druhém stupni,” rozzářil se ředitel. “Před zavedením Mary’s Meals se na tato místa nedostal ani jeden.”

Základní školství prvního stupně v Malawi je bezplatné a teoreticky dostupné úplně každému, avšak množství míst na druhém stupni je velice omezené. Kromě malého množství těch, kdo si můžou dovolit platit školné na soukromých institucích, dostanou tuto příležitost jenom ti, kdo jsou na neplacená místa přijati díky svým výborným výsledkům při závěrečných zkouškách na prvním stupni. Nechtělo se nám vůbec věřit, že by tak dramatickou změnu ve studijních výsledcích mohlo v základní škole Goleka způsobit jenom zavedení Mary’s Meals, a to během jediného roku, a napadalo nás, že ve hře jsou i jiné faktory. Přesto bylo tady i na jiných školách jasně vidět, že děti, které začnou chodit do školy pravidelně, a ne jenom jednou za čas a které se při vyučování můžou soustředit, protože tam nemusí celou dobu sedět nenajedené, si v učení vedou podstatně lépe. Dokonce jsme si na základních školách využívajících Mary’s Meals vyžádali hned zkraje výsledky zkoušek před zavedením programu a po něm, a ty ukázaly průměrný nárůst počtu úspěšných absolventů o 9 procent.

Před kanceláří pana Sapuwy byly mezitím slyšet salvy smíchu. Vyšli jsme ven, kde jsme zahlédli stovky rozesmátých dětí, které se řadily k vydávání dopoledního jídla. Každé z nich drželo v rukou barevný hrnek. Už před nějakou dobou jsme začali každému dítěti jeden takový dávat, abychom zajistili, že všichni dostávají stejně. Řada dobrovolných kuchařů rozdávala z obrovských hrnců kaši. Jedna pomocnice, Esther, se mi svěřila, že má ve škole čtyři vlastní děti, a tak je šťastná, když může jednou za pár týdnů obětovat dopoledne a ujmout se vaření.

“Teď mívají hlad jenom o víkendu,” pronesla, když naběračkou vlévala patřičnou porci do dalšího hrníčku. “Prosím vás, jenom s tímto Mary’s Meals nikdy nepřestávejte!”

Dva starší chlapci nám hrdě ukázali cedulku, kterou si kvůli mně připravili. S vážnou tváří ji zvedli. Stálo tam: “Dík, že máme kašy!” Doširoka se usmáli, když jsem je chtěl vyfotit. Pak za mnou přišel i místní předák. Ujistil nás, že Mary’s Meals pomáhá všem obyvatelům.

Podobné výjevy se opakovaly v mnoha školách v Blantyre, jejichž výsledky byly podobné. Nárůst počtu žáků někdy přesáhl už tak napjaté rozpočty té či oné školy. V základní škole Namame se během několika měsíců po zavedení Mary’s Meals počet žáků zdvojnásobil, ze dvou tisíc na čtyři, a s tímto množstvím si škola vůbec nedokázala poradit. Spousta dětí sem přešla ze škol, kde se zatím Mary’s Meals nepodává, a tak jsme hned spřádali plány na to, že bychom začali fungovat i v nich, aby by se počet žáků v Namame snížil na přijatelnou úroveň. Zároveň jsme zpozorovali, že některým školám, kterým kvůli zavedení Mary’s Meals výrazně stoupl počet žáků, dávala vláda přednost při financování nových tříd a přijímání dalších učitelů.

Mary’s Meals se brzy stalo známým po celém Malawi. Začalo se lavinově šířit a doprovázelo ho nakažlivé vzrušení. Každý týden jsme přijímali další a další žádosti o zavedení Mary’s Meals v nových školách. Byli jsme připraveni tuto pomoc rychle šířit, pokud najdeme nové zdroje financování. Spolu s Ruth jsme v jednom kuse mluvili o tom, jak bychom mohli informovat o naší práci všechny, kdo by nás chtěli podporovat, kdyby o této možnosti věděli. I tak se ale o našem díle dozvídalo stále víc lidí a podporovali ho. Zároveň se před námi otevíraly nové a nečekané dveře. Tyto nové kontakty a příležitosti často vznikly v Rodinném domě modlitby Craig Lodge anebo díky Medžugorje. Do malé horské vesničky v Bosně a Hercegovině už tehdy proudily miliony lidí z celého světa a prožívaly tady chvíle, které jim měnily život. Tito lidé dohromady tvořili obrovskou celosvětovou síť, a když se o naší práci dozvěděli, často pocítili silné nutkání podpořit toto dílo, které vnímali jako plod Medžugorje a zároveň jako další možnost, jak ve svém životě projevit milosrdnou lásku.